Betty

JAK SE MI TO ZASE STALO

Ahoj kočenky a kočičáci. Skoro každý z vás to zná. Nastěhujete se do svého domu, zabydlíte se v něm, najdete si oblíbená místa, dostanete spoustu hraček, ochočíte si dvounožce, žijete si krásný, klidný, spokojený kočičí život a pak to přijde. Nasadí vám do vašeho domu vetřelce. I mě se to stalo. Ale nakonec jsem si zvykla, smířila jsem se s tím. No, koneckonců to zase tak špatné není. S Wyušou se dá pěkně rošťačit, lítat po domě a zlobit dvounožce. Vlastně je to fajn, mít mladší ségru. Tak jsme si spolu spokojeně žily, usadily jsme se, každá z nás má své zvyky a nerušíme se v nich. Až potud to byl harmonický a klidný život. A do této pohody, klidu a míru vletělo tečkované torpédo. Ano, hádáte správně, dvounožci mi to udělali zase. Přitáhli nám domů vetřelce. Takové mrňavé, tečkované, uřvané nic, samá noha, samé ucho a samý ocas. Hned se v mém domě začala pohybovat jako by tu byla odjakživa. Žádný respekt, žádná úcta k dospělému osazenstvu. Byl to pěkný drzounek. Začala jsem uplatňovat své výchovné metody, ale bez výsledku. Tečkované torpédo prohlásilo, že má školu jistého Profesora a že už je vzdělaná a vychovaná až dost. Tak vzala výchovu do svých rukou dvounožkyně, ovšem nutno říci, že s minimálním efektem. Torpédo lítá po domě v nepředvídatelných drahách a je mu jedno, jestli náhodou není někdo v cestě. Ať dvounožec nebo čtyřnožec. Všichni se musíme mít na pozoru, aby nedošlo ke srážce s torpédem. Torpédo také rádo útočí ze zálohy. Nikdy nevíte, kdy vám přistane na zádech. Samozřejmě že zabrala všechny hračky, všechny pelíšky a průlezky. Ona je u misky s jídlem vždycky první a všechno sní a to nejenom ze své misky, ale i z misky mé a Wyuščí. Dokonce nám ujídá naše dospělácké granule. Koupe se v naší fontáně a vylívá nám z ní vodu. Neustále se snaží položit mne na lopatky, ale to se jí nepovede. Jsem přece starší a silnější. Ale vlastně i proto s ní v boji spolupracuji a „peru“ se s ní jen tak na oko. Aby vždycky vyhrála. Je to přece jenom ještě prcek. Ale s dvounožci si budu muset důrazně promňouknout. Tohle jsme si teda nedomluvili. Jasně bylo řečeno, že o všech změnách v mém domě budu rozhodovat já a mě se nikdo na svolení neptal. Já jsem tady byla první, já jsem tady pánem. To jen tak pro pořádek a pro příště. Ovšem pevně doufám, že žádné „příště“ už v tomto nebude. Zdraví vaše Betty

PANNA ORLEÁNSKÁ

Milé kočenky a kocouřci, budu vám vyprávět příběh, který se opravdu stal. Né té paní, po které je můj deníček pojmenovaný, i když podobnost našich příběhů je veliká. Tato příhoda se však stala mně. Hned na začátku vám mohu prozradit, že můj příběh, na rozdíl od výše zmiňované paní, dopadl dobře. Ale pěkně od začátku.
Máme doma móc pěkné óbr škrabadlo až ke stropu. Vedle něj je knihovna, na kterou si můžeme přeskočit, a tím se dostaneme ještě výš. Doma máme ještě několik knihoven, ale na ty jsme se už s Wyuškou dostat nemohly, protože mezi nimi jsou okna. Jednoho dne dostal páníček bezvadný nápad, že kdyby se koupilo několik prkének a knihovny se mezi sebou pospojovaly, měly bychom úžasnou probíhačku skoro kolem celého pokoje. No to byl bezva nápad. Panička se toho chopila a hned nakoupila potřebný materiál a za naší vydatné pomoci pro nás připravila báječnou probíhačku úplně pod stropem. Byly jsme tam s Wyuškou každou chvilku. Je tam krásně teploučko a nikdo tam na nás nemůže. Procházely jsme se tam, odpočívaly, spaly a nebo odtud vše pozorovaly. Je to naprosto dokonalá pozorovatelna. Zkrátka, byly jsme s tím moc spokojené.
Ještě jsem vám neřekla, že páníčci mají nahoře na knihovně taková malá světýlka, která svítí do stropu. Světýlka moc často nesvítí, ale včera, když se mi to stalo, tak svítila celý večer. Wyuška jako každý večer pořád mňoukala, že něco chce, a panička za ní běhala a zjišťovala, co. Tak jsem si řekla, že nejlepší bude zmizet někam hodně vysoko, abych měla klid ke svému odpočinku. Tak jsem si vyrazila nahoru na knihovnu a uvelebila jsem se, aniž bych si toho všimla, na jednom tom světýlku, že si pěkně schrupnu. Jak jsem vám již psala, je tam nahoře vždy velmi pěkně teploučko od topení v krbu, ale mě najednou bylo nějaké velké teplo, s prominutím, na prdelce. A to teplo bylo pořád větší a větší. Zvedla jsem se, zavrtěla, přelehla si a najednou tam začalo být něco strašně divně cítit a tak jsem se vydala na cestu zpátky na škrabadlo. Seskočila jsem na škrabadlo a to už to bylo cítit všude a panička začala poskakovat po pokoji a volat na mě. Rychle mě popadla, sundala ze škrabátka a začala mi prohlížet kožíšek. Pořád chtěla, abych se nevrtěla a ukázala jí to. No vůbec jsem nechtěla, aby mě držela a něco mi dělala. Měla jsem horkou prdelku a chtěla jsem si někam zalézt a podívat se, od čeho je mi tak veliké teplo, a hlavně proč ten hrozný smrad jde pořád za mnou. Panička mě nakonec chytila a z toho místa, kde jsem cítila to veliké teplo, mi odloupla takový černý uhlík. Panička plakala a pořád mi prohledávala kožíšek. Naštěstí jsem se jí vždycky vysmekla a utekla, abych měla trochu klidu si to místo pořádně očistit. Zachrastily moje oblíbené dobrůtky, mňam, rychle do kuchyně. No mohlo mě napadnout, že to bude její další finta, jak mě chytit. Najednou jsem měla na tom horkém místě mokro, panička měla v ruce hadřík a otírala mi kožíšek. Neboj, já si to umeju sama, jenom mě už pusť! No konečně mě pustila a přestala na mě cmrndat ty slané kapky. Konečně jsem si mohla pořádně prohlédnout, co se stalo. Na jednom místě na prdelce jsem neměla chlupy, byl tam takový hnědý flek a z něho šel ten strašný smrad. Naštěstí to odnesl jenom ten kousek kožíšku. No co, chloupky mi zase narostou a smrdět to za chvíli přestalo. Hlavně, že jsem nedopadla jako ta Panna Orleánská. Panička mi ale od včera říká Johanko.
Takže kočeny a kocouřci, pozor na všechna světla, světýlka a lampičky, mohlo by to špatně dopadnout.

Vaše Johanka z Arku, totiž, Bettynka z Chouzavé.

NAKONEC TO NENÍ TAK ŠPATNÉ.

Jak už víte, páníčkové mi domů nastěhovali zrzavou Lištičku Wyome. Začala se v mém domě chovat, jako by jí tu vše patřilo. Proto jsem jí několik dní bedlivě sledovala. Ona na mě každou chvilku vrčela, ale pomalu jí to přestávalo bavit a mě taky. Musím vám ale napsat, že jinak se Lištička chovala poměrně slušně na to, jaké je prtě. Nijak mě neobtěžovala, nechávala mě být a nevšímala si mě. To mi ovšem začalo vadit. Tak jsem se k ní občas přiblížila a začala jí očuchávat. Dokonce se mi podařilo jí olíznout kožíšek. K jídlu jí panička dává výborné prtěcí konzervičky, ty mi moc chutnají. Lištičce ale ne. Jednou po mě dojedla mojí konzervičku. Nevadilo mi to, protože jsem ji už nechtěla. Ráno mi ale strčila čumáček přímo do mojí mističky, když jsem jedla. Rychle jsem přemýšlela, co udělám. No a řekla jsem si, že jí nechám, když jí to chutná a když je malá. Pak mě dokonce nechala, abych jí protlamkovala kožíšek a večer se se mnou honila. No řeknu vám, že to byla docela legrace. Panička se se mnou sice taky někdy honí, ale je strašně pomalá a není to ono. Tohle bylo jiné kafe. Teda kafe nepiju, ale panička to tak nějak vždycky říká. No a včera jsem si zkusila na škrabátku lehnout vedle Lištičky. Nechala mě. Bylo to moc příjemné. Hřály jsme se kožíšky a vrněly si ke spaní. Pak jsem svojí Lišenku pořádně umyla. Hlavně na hlaviče, kam si nedosáhne, a taky na zádíčkách. Mně se to líbilo a jí určitě taky, protože krásně vrněla. No, na konec to není tak špatné mít kámošku, i když je ještě prcek.


JAK SE MI TO TAKY STALO.

Ahoj kočenky a kocouřkové.
Tak jsem si tak poměrně spokojeně žila svůj kočičí život. Páníčci jsou na mě hodní, kupují mi spoustu hraček, dobrot, užívám si zahrady, prostě klidný kočičí život. A najednou, KONEC! Většina z vás si tím taky prošla, takže víte o čem budu psát.
Občas si panička prohlíží obrázky cizích koček, ale protože to prostě dělá, nepřišlo mi to nijak nápadné. Když se s páníčkem bavili o nějaké kočičce, taky mě to netrklo. Jednou panička přijela domů a zvláštně voněla. Hlavně její taška, tu jsem potom čuchala celý den. Ale pořád mě nic nenapadlo. Nebo spíš mě to nechtělo napadnout. Mě se to přece NEMŮŽE stát! Ale stalo se!
Ve čtvrtek panička přijela domů a vyndala z auta MOJÍ přepravku. Proč jela s mojí prázdnou přepravkou, když já jsem doma? Spletla jsem se. Přepravka nebyla prázdná, bylo v ní kotě. A představte si, bylo úplně celé zrzavé jako liška. A představte si, že ten drzoun vlezl rovnou do MÉHO záchodku! A ještě si dovolila na mě syčet a vrčet. Taky jsem na ni zasyčela a začala hlídat každý její krok. Ale tohle byl teprve začátek. Představte si, že si Liška chodila po MÉM domě jako by nic. Všude vlezla, všechno prošmejdila, ale já jí byla pořád v patách. Začala okupovat všechna MOJE nejoblíbenější místa. Teda je pravda, že už je většinou nepoužívám, protože se tam nevejdu, ale jsou přece MOJE. Dokonce si Liška začala hrát s MÝMA hračkama a na konec se vrhla na MOJE granule. Tak to už bylo moc i na mě. Teda, řeknu vám kočenky, že tohle jsem si vůbec nezasloužila. Chovala jsem se ke svým dvounožcům vždy slušně a oni se zachovají takhle? No budu tu Lišku neustále sledovat, aby si nemyslela, že si může u MĚ doma dovolit všechno, co ji napadne. Musím ji pořádně vychovat, ale jak na tu drzounku zrzounku koukám, bude to pěkná práce. Zase napíšu, jak to postupuje. Mějte se krásně a držte mi prosím tlapky.

Vaše Betty


ÚSPĚŠNÝ LOV

Ať si kdo chce co chce říká, ať si kdo chce co chce myslí, ale jsem šelma a to nezmění nikdo. I když spím s paničkou v posteli, jím granulky a venku chodím jenom na vodítku. Pořád jsem šelma. Moc ráda chodím ven a moc ráda lovím. Zatím jsem lovila především hmyzáky. Mouchy, komáry, motýly, můry i mravence. Nejsou špatní, je v nich mnoho proteinů a to je prý zdravé. Ale dnes se mi podařil super kousek. Klidně si tak ležím pod autem jako obyčejně. Je to moje oblíbené místo. Je tam stín, jsem tam schovaná a nikdo mě nevidí. Já ale vidím skoro všechno a skoro všude. Tak si tam klidně ležím a číhám, kdyby něco. Panička sedí u domu a jako vždy mě hlídá. Najednou přiletěl malý ptáček, byl to rehek. Přiletěl neopatrně blízko a než se nadál, on i panička, hop a už jsem ho měla. Můj první opravdový velký úlovek. Musím se pochlubit paničce. S velkou slávou jsem jí ho nesla. Chtěla jsem jí ho darovat, na oplátku za to, že se o mě tak stará. Položila jsem úlovek na schod před domem. Panička ale nijak moc nejásala. Byla taková zaražená. Hned volala páníčka. Ten dokonce huboval. To vám teda řeknu, kočenky, nevděk světem vládne. Já jim chci věnovat svůj první velký úlovek a oni si toho neváží. Panička můj úlovek vzala na lopatku a odnesla ho do kyblíku. Páníček mi promlouval do duše, že ptáčci se lovit nemají a ať už to nedělám. Tak nevím. Já jsem přece lovec a pokud se přede mnou něco šustne, musím vyrazit, to se nedá nic dělat. Jsem prostě lovec a to nezmění nikdo!

Vaše Betty

JAK JSEM BYLA HODNÁ

Jak jsem již psala, absolvovala jsem ten hrozný zážitek zvaný kastrace. Další dny už mi bylo lépe. Bříško mě pomalu přestávalo bolet, začala jsem jíst a pít. Dokonce více než před tím. Na sobě jsem měla ale pořád tu divnou věc, co mě tahala za chlupy a nedovolovala mi se pořádně hýbat a ani umýt. Musím napsat, že jsem se chovala velmi zodpovědně. Když jsem někam chtěla vyskočit, jenom, když to bylo nízko, skákala jsem velmi opatrně. Když jsem chtěla výš, stačilo se trochu přikrčit a počkat. V tu chvíli tam byla panička a hned: "Nikam neskákej, Bettynko, víš, že teď nesmíš," a vysadila mě vždycky tam, kam jsem potřebovala. Když jsem zase chtěla dolů, panička zase přiběhla a opatrně mě sundala. Když bylo jídlo, měla jsem sice veliký hlad, ale koukla jsem na paničku, že nemůžu vstát, a ta mi přinesla jídlo až do pelíšku. Několikrát jsem jedla dokonce v leže. Celé dny jsem jenom spala a jedla, nechala se hladit a mazlit. Každý večer jsem šla spát hned s páníčkama do jejich postele a spala jsem až do rána. Panička si moc pochvalovala, jak jsem hrozně hodná. Možná prý až moc. Takhle to šlo celkem 7 dní. Panička byla ráda, že jsem se zklidnila, že jsem konečně mazlivá kočička a spím pěkně celou noc. Včera jsme byli na vyndavání stehů. To vám kočky tedy taky nepřeju. Zase hrůza. Ale mělo to nespornou výhodu - sundali mi tu věc z kožíšku. No to jsem si oddechla. Hned, jak jsem přijeli domů, jsme šli ven. Konečně na zahrádce. Po dlouhém týdnu, kdy jsem byla zavřená doma. Bylo to super. Večer, když mě panička chtěla pomazlit, jsem si s ní raději dala asi tři kola zápasu zoubko-drápkového a panička šla spát. Moc se těšila, že budu spinkat zase u ní. No to se spletla. Naspáno jsem měla do zásoby a musela jsem si užít pořádného nočního života. A tak nastala moje oblíbená hra přines do ložnice co nejvíce hraček. Pro každou jsem běžela do přízemí a pak po schodech do ložnice. Při tom je nutno strašlivě dupat, jinak by páníčkové nevěděli, že si hrajeme. Pak jsem probíhala dveřmi z ložnice na balkón a zpátky asi 367x a při tom skákala na síť pověšenou ve dveřích. Když mě to přestalo bavit, vyskočila jsem na skříňku a začala vychovávat jednu roztažnou kytku. Nakonec jsem k paničce do postele vlezla, tak, jak si to přála. Asi ve čtyři hodiny jsem po ní trošku poskákala a ulovila oba palce na nohou. Když jsme vstávali, panička si povzdechla, že se tedy nic moc nezměnilo, ale že je nakonec ráda, že má doma zase svojí Bettynku. Tomu moc nerozumím, já jsem přece nikam neodjela. No nevadí. Hlavně, že jsou všichni spokojení. Tak se všichni mějte a mňau

Vaše Betty

 

HROZNÝ ZÁŽITEK.

Tak se panička rozhodla, že mě nechá vykastrovat. Mě se na můj názor samozřejmě neptala. Né, že bych volala na kocouří ženichy nějak moc nahlas, ale nechtěla jsem mezi voláním a toužením vůbec jíst, a to se panička vždycky moc trápila. Že prý jsem strašně hubená. No a tak to naplánovala na čtvrtek. Ve středu jsme jeli k paní doktorce na zkoušku. Do přepravky jsem vlezla sama, proti tomu nic nemám, ale ta velká věc, která dělá tak strašný rámus a veze mě s paničkou pryč, tak ta mi vadí moc. Celou cestu jsem na paničku volala, že chci zpátky domů, kde je ticho a klid. Panička mě celou cestu konejšila, ale já trvala na svém. U paní doktorky jsem měla v klidu ležet a nechat jim svou tlapku. To se mi ovšem vůbec nezdálo a tak si představte, že mě zavřeli do pytle. Až po hlavičku, jenom ta mi koukala a ještě taky ta tlapka. Do ní mě píchli až mi tekla krev. Pak mě pustili z pytle a já rychle zalezla do přepravky. Tam jsem si trochu odpočinula a pak mi paní doktorka poslouchala srdíčko. Řekla paničce, že je všechno v pořádku a že máme přijít zítra. No to určitě. Už jsme tu byli a to mi zase na nějakou dobu stačí. Celou cestu domů jsem zase na paničku volala, že už nechci jet v té řvoucí věci. Konečně jsme byli doma a byl klid. Ale to jsem se mýlila. Měla jsem už dost veliký hlad a tak jsem se rozběhla ke své mističce s granulemi, ale byla fuč. No asi dostanu čerstvé, myslela jsem si. Večer jsem čekala na svoje oblíbené masíčko, ale taky nic. Ani granulky se večer neobjevily. Co se to tady děje? Ráno jsme s paničkou vstávaly jako vždycky společně a já běžela dolů na snídani. A představte si, kočky, já nedostala ani snídani. Pořád jsem chodila kontrolovat místo, kde mívám granulky, a nic. Tak tohle už není normální! Měla bych zavolat na kočičí linku na pomoc týraným kočkám. Odpoledne panička přijela z práce a šly jsme jako vždycky ven. Bylo ale děsné vedro a tak jsme se schovaly před sluníčkem a trošku jsme se prospaly. Když jsme se probudily, hrály jsme si s míčkem a panička hodila míček do přepravky a já za ním. To jsem ale neměla dělat, protože se za mnou dvířka rychle zavřela. A už mě zase nese k té veliké řvoucí věci. Nééééé, já nechcííííí. Evidentně se tady na můj názor nikdo neohlíží. A už jsme frčely. A hádejte kam, no jasně, zase k paní doktorce. Tentokrát žádný pytel, jenom mě chvilku přidrželi a něco mě moc kouslo do boku. Až jsem vyletěla do otevřené přepravky. Jauvajs, co to bylo? Koukala jsem kolem sebe, co mě to mohlo kousnout, ale nějak se mi začala motat hlava a viděla jsem kolečka a najednou tma a já spím. To další si nepamatuju, ale znám to z vyprávění mojí paničky. Protože o mě měla veliký strach a taky brečela, nechala ji paní doktorka počkat v čekárně a pustila se do operace. Jen mi rozřízli bříško, zahřmělo a strhla se obrovská bouřka. Foukal hrozný vichr a strašně pršelo. No i nebe protestovalo proti bezpráví, které se na mě činilo. Panička čekala v čekárně a moc si přála, aby nevypli proud. Za půl hodinky bylo po všem. Paní doktorka zavolala paničku do ordinace. Já tam ležela na stole, rozpláclá jako žába a s vyplazeným jazykem. Panička zase začala brečet. Já jsem na ní trošku zamávala pacičkou, aby věděla, že je to dobré. Oblíkli mi bílou košilku, položili do přepravky a jeli jsme domů. Tentokrát mi jízda vůbec nevadila a nijak jsem neprotestovala. Doma jsem ještě spala v přepravce, jenom mi byla asi zima, protože jsem se pořád klepala. Panička mě obkládala dekama a zahřívala. Až za hodně dlouho jsem se pomalu postavila a panička mě pustila ven. No to vám, kočky, byla hrůza. Hrozně mě bolelo bříško a na sobě jsem měla něco divného. Přední tlapky dobrý, ale zadní mě vůbec nechtěly poslouchat. Skákla jsem prý jako koza. Ale protože jsem slušně vychovaná, doskákala jsem na záchůdek a vyčůrala jsem se. Nechtěla jsem odtud ale pryč, a když mě panička chtěla vytáhnout, prý jsem na ní vrčela a strašně syčela. Tak panička zase brečela. Když jsem vylezla, chtěla mě panička odnést do pelíšku, ale já na ní zase strašně vrčela a syčela. Nevěděla jsem ale, že je to ona. Měla jsem něco v očích a viděla jsem jenom veliký černý flek a toho jsem se bála. Pomalu jsem šla po schodech. Šlo to dost špatně, protože mi něco bránilo a překáželo v pohybu. Došla jsem k páníčkovi do pracovny, kde moc ráda spím, a tam jsem se uvelebila. Panička si tam přinesla deku a spala se mnou. Ráno už to bylo o něco lepší. Bříško mě sice ještě bolelo, ale už jsem svou paničku poznala a nechala jsme se od ní i pohladit. Ta měla radost. Trošku jsem se najedla a zase šla spát. Takhle jsem prospala několik dní. Vždycky jsem se došla najíst, napít a na záchod a zase rychle spát. Teď už je mi skoro úplně dobře. Už trochu skotačím, běhám a i se peru s paničkou. Zítra prý jdeme na stehy. Nevím, co to znamená, ale asi to bude nějaká dobrota za odměnu, že jsem byla tak statečná. Mně teď totiž mnohem víc chutná než před tím a skoro pořád jím. Ale řeknu vám, kočky, byl to hrozný zážitek a už bych to nechtěla opakovat. Tak se mějte a mňau
Vaše Betty

OPĚT NA STROMY.

Jak jsme slíbila ve svém posledním deníčku, pilně trénuji lezení na stromy. Druhý den po mém prvním výkonu jsem vylezla na malou borovičku, na první patro větví. Ale to nic nebylo. Teprve dneska to byl můj nejlepší výkon. Vylezla jsem na jabloň, na tu úplně nejvyšší větvičku. Prostě výš už to nešlo. Bylo to super. Moc jsme si to užívala. Lezla jsem docela pomalu, elegantně, a rozhlížela jsem se kolem. Panička stála pod stromem a moc mě chválila, jak jsem šikovná. Jenomže já lezla pořád výš a výš a panička pomalu přestávala chválit a začínala mít obavu, abych slezla. Samozřejmě zbytečně, protože slezu úplně v klidu. Když už jsem byla na konci nejvyšší větvičky, panička zpanikařila. Jako vždycky. Běhala po zahradě, volala páníčka, že neslezu, že se zamotám. Ona mě totiž panička pouští ven jenom na vodítku. No byla pravda, že se mi to vodítko zadrhlo za malé větvičky a už jsem si nebyla tak jistá, že v pohodě slezu. Panička zatím dole pořád poskakovala, pobíhala a nakonec přinesla žebřík. No to ne, taková potupa na kočku na stromě se žebříkem. Panička vylezla až ke mně a vymotala vodítko z větviček. Řekla si, že když už je nahoře, tak mě zachrání. No bylo to naprosto zbytečné, protože bych slezla jistě sama, ale nechala jsem jí při vědomí, že mi zachránila jeden z mých kočičích životů. Přece si to zasloužila za ten hrdinský výkon, že vylezla až ke mně nahoru. Ale já jsem si to ani pořádně nestačila užít. Budu tam muset vylézt znova. Až bude panička z dohledu. Tak ahoj, kočenky a kocouřkové, a mějte se.

POPRVÉ NA STROM.

Milé kočenky a kočenkové,
musím vám zase po delší době napsat, protože dneska se stalo NĚCO. Byli jsme s paničkou na zahradě. To ještě není ono. Na tom není nic divného, protože na zahradu chodím s paničkou každý den. Je to tam super. Moc se mi tam líbí. Ráda si běhám po trávě, lovím hmyzáky, prozkoumávám všechny skrýše, ale nejraději pokouším sousedovic psy tím, že si lehnu až k plotu a oni strašně vyvádějí a já se tam v klidu povaluju. Mám na zahradě taky několik stromů. Některé jsou ještě malé, ale jeden už je dost veliký. Vždycky jsem kolem něj jenom běhala a očuchávala ho. Panička zkoušela, jestli si na něm budu brousila drápky, ale mně se to moc nelíbilo. Opadávala z něj kůra a měla jsem od toho špinavé tlapky i kožíšek. Ale dneska to přišlo. Možná, že je to tím, že už jsem větší, nebo do mě prostě vjela kočičí divokost nebo co, ale prostě než se panička nadála, už jsem lezla nahoru. Asi v polovině stromu je takový domeček, prý krmítko pro ptáky. Tam jsem si udělala přestávku. Různě jsem po něm přelézala a hledala jsem, jak nejlépe pokračovat nahoru. Trochu jsem se bála, i když doma mám škrabátko a na něm lezu jako nic až do stropu. Ale přece jenom škrabátko je o něco bezpečnější. Má různé odpočívací poličky a nemůže se vám stát, že se vám zpod tlapky oddrolí kůra a vy se nemáte čeho držet. Po delší chvilce zkoumání a zkoušení jsem uznala, že bude bezpečnější lézt dolů než nahoru. Ale ani to nebylo tak jednoduché. Krmítko mi dost překáželo a nemohla jsem najít nejlepší místo k seskoku dolů. Panička stála u mě a nevěděla, jestli mě má sundat nebo co. Jen mě nech! Musím to přece zvládnout, už jsem dost velká kočenka. Nakonec jsem samozřejmě skočila. Zalezla jsem si do stínu a odpočívala. Srdíčko mi bušilo, že div nevyskočilo ven. Adrenalin mi stříkal z uší, ale bylo to super. Jen si pořádně odpočinu a zítra to zkusím zas. To už určitě vylezu ještě výš. Stromolezectví zdar! Vaše Betty

JAK JSME S PANIČKOU MYLY OKNA

Milé kočenky a kocouři, tak už je to jasné. Jaro je opravdu tady. U mě se to projevuje tím, že sedím na okně, chci chodit pořád ven a občas pláču. U mojí paničky se to pozná tak, že běhá po domě s kyblíkem a hadrem. Nevím, jestli to vaše paničky taky dělají, ale nakonec je to docela sranda. Dneska se panička rozhodla, že umyje okna. Samozřejmě jsem okamžitě přispěchala na pomoc, protože beze mne by to jenom těžko zvládla. No považte, pořád jsem jí musela podávat hadr a taky ty bezva papírové utěrky. Ty mám moc ráda. Taky bylo zapotřebí průběžně kontrolovat teplotu vody v kyblíku, jestli je dostatečně teplá, aby mi panička náhodou nenastydla. Dalším úkolem pro mne bylo prověřit stabilitu židle, kterou si panička přisunula k oknu. Co kdyby se židle kývala a panička spadla. Musela jsem to přece pro jistotu vyzkoušet jako první. Jinak je podle mě mytí oken jedna velká lumpárna. Celou dobu totiž panička dělala věci, které se nesmí. Tak například lezla na stůl. Jistě mi dáte za pravdu, že lezení na stůl máme všechny kočenky zakázáno. Panička tam nejenom vylezla, ale pěkně dlouhou dobu po něm pobíhala sem a tam. Taky lezla na kuchyňskou linku. Když tam náhodou vyskočím já (už to zvládnu, jsem už velká kočenka, ale o tom až jindy), tak je hned zle. Hned mě shazuje dolů, ale ona tam zase křepčila jak dlouho. Klečela na ní a dolů jí koukaly nohy s bačkorama. No to je vrchol, alespoň se zuj, ne. A tak nastal čas pro můj další úkol. Dobře mířenými výskoky jsem paničku alespoň zula. A pro příště si pamatuj, že v botech se na kuchyň neleze už vůbec. Máme na oknech takové bílé proužky. Páníčkové tomu říkají žaluzie. Jo, ty jsou super. Moc mě baví si s nima hrát. Tahat za ten korálkový provázek nebo ho kousat (jeden už se mi podařilo překousnout), kousat to lanko, na kterém jsou proužky navlečené, i samotné proužky se koušou skvěle, ale nejlepší je hrát na ty proužky packou. To je super muzika. Ale tohle všechno nesmím. Mám to zakázané. Páníčkové vždycky hrozně zuří, když si chci něco vyzkoušet. No a považte, že panička si s těma žaluziema celou dobu hrála, hrála si s tím bezva provázkem a dokonce na ty proužky hrála packou nahoru a dolů. A NĚKOLIKRÁT. Tak jsem si myslela, že už bych to možná mohla zkusit i já. Ale ouha. Je to nespravedlivé. Celou dobu paničce tak pomáhám, ona si při tom jenom hraje, a když si chci po tvrdé práci pohrát i já, tak mě vyžene, že se to nesmí. Příště si teda rozmyslím, jestli si zaslouží moji pomoc. Ať si pracuje sama a já si budu hrát. Než půjdete paničkám s něčím pomáhat, tak se vždycky dobře rozmyslete, milé kočenky a kocouřové. Nevděk světem vládne. Vaše Betty

 

 KYTKY A JÁ

Ahoj všechny kočenky a kočenkové!
Tak tohle vám musím napsat. Bydlím s paničkou a páníčkem v docela pěkném domečku. Je celý jenom můj a mám tam spoustu místa na hraní i spinkání. Všude jsou takové ty zelené věci, co se jim říká kytky. Panička říkala, že tu byly ještě dřív než já, i když některé prý zavřela do toho pokoje, co tam nesmím. Nejspíš moc zlobily, tak jsou tam za trest. Některé kytky jsem nenápadně vytlačila na místa, kde mi nepřekážejí, protože okupovaly jinak moc příjemná a příhodná místa. Bylo by škoda o takové pelíšky a rozhledny přijít, a tak jsem pomalu a hlavně nenápadně zahájila odsun. Nemyslete si, nebyla to žádná velká destrukce, nejsem barbar. Jenom jsem si trošku pohrávala tlapkou s lístečky, tu a tam si trochu ukousla a tak. Některé kytky panička dala poměrně vysoko, ale jak rostu a učím se skákat, dostala jsem se i k nim. A to byl vždycky strašný pokřik, když mě panička nachytala. "Jedeš tam vocaď, nech tu kytičku, vždyť tahle je jedovatá." Nevím přesně, co to znamená jedovatá, ale asi to je veliká vzácnost, protože panička tu kytku vždycky odnesla někam, kam nemůžu. Když jsem si od kytek uvolnila všechna pro mne příhodná místečka, rozhodla jsem se, že s ostatníma kytkama budu žít v míru. Občas si trochu s některou zašpásuju tlapkou, ale jinak je nechávám na pokoji. No a teď už se dostávám k tomu, co vám kočenky musím napsat. Dneska v noci se stala podivná věc. Jedna kytka, obzvlášť krásná (panička ji měla asi moc ráda, protože byla opravdu hodně vysoko a tam fakt ještě nevyskočím, i když se snažím), no tak ta kytka v noci skočila dolů na zem. Nevím proč, asi se jí tam nelíbilo, nebo co. Já jsem to zjistila jako první, protože když jsme vstávali, panička šla na záchod a já se šla hned podívat, co se děje, protože jsem cítila moc zajímavou vůni. Na zemi ležela kytka, celá potlučená, vedle ní ten kytčí domeček, co v něm kytky stojí a všude kolem rozsypané kamínky a něco hnědého, co tak krásně vonělo. Samozřejmě jsem to hned musela prozkoumat. Panička se kupodivu někde zdržela, tak jsem měla dostatek času a nic mě nerušilo. Bylo to dost napínavé a zajímavé, tohle moje zkoumání, jenomže jsem to pořádně nestihla, protože přišla panička a začala strašlivě vyvádět. Okamžitě mě popadla, hned mě čistila, dívala se mi do pusy a pořád mlela něco jako: "řekni, že jsi nic nesnědla, že nic nemáš v tlamičce." No jasně, že nemám, ještě jsi mi totiž nedala snídani. Ale žádná snídaně se nekonala. Panička mě odnášela pryč a cestou zase něco mlela, že to je nějaká difebachice nebo co. No asi musela být moc vzácná, když kvůli ní panička tak vyváděla, a dokonce mě odnesla do ložnice a ZAVŘELA MĚ TAM. No to snad není možné, já jsem nic neudělala, ta kytka skočila sama. Za chvíli pro mě panička přišla, ale nezlobila se na mě. Vůbec si nemyslela, že jsem tu kytku shodila já. Tak nevím, proč mě zavírala. Hned jsem se běžela dolů podívat a pokračovat ve výzkumech, jenomže už tam nic nebylo. A potom se začalo dít spousta divných věcí. Panička tak divně vzdychala, pořád chodila sem a tam a šeptala si: "co mám dělat, co mám dělat?" Máš mi dát snídani! To máš dělat! Myslela jsem si já. Nakonec jsem dostala snídani, ale byly to zase ty granule, ty já moc nemusím. Tak jsem si trošičku dala, aby se neřeklo, a panička hned začala naříkat: " ty nechceš papat, co ti je, je ti špatně?" Není mi špatně, ale dala bych si raději masíčko. Panička běžela za páníčkem a zase kňučela, co má dělat, že asi nemůže ani odejít do práce. No to jsem se ulekla. Jen klidně běž, ta kytka se z toho určitě dostane. Panička začala běhat po domě a odnášela všechny možné kytky, které byly různě vysoko. Asi se bojí, že taky skočí a natlučou si. To víš, kytky, ty nejsou ve skákání tak šikovné jako my, kočenky. Panička odnesla skoro všechny kytky pryč. No řeknu vám, že je tu bez nich docela smutno. Pořád tam tak poletovala a vypadalo to, že opravdu nikdy neodejde, ale nakonec odešla. To jsem si oddechla. Konečně si tady můžu dělat svoje kočičárny a taky si trochu po tom příšeném ránu odpočinout. Spalo se mi krásně, když tu najednou slyším vrčet auto, vrata se otevírají a panička přijíždí domů. Cože, takhle brzo, vždyť jsem teprve teď usnula. A už se panička hrne domů a hned mě popadne do náručí. "Miláčku jsi v pořádku, nic ti není, to je dobře, měla jsem hrozný strach..." Co by mi bylo, jenom jsem si nestačila vůbec odpočinout. Panička se byla asi někde koupat, protože má úplně mokré oči a všechno mi to teče na kožíšek. No co to má znamenat. Nejenom, že mě probudí, ale ještě mě úplně umokří. To je dneska den, kočenky. Ale zase musím říct, že si panička se mnou potom moc krásně hrála. Víc než kdykoliv jindy. A pak mě nechala taky konečně trochu prospat. Tak snad bude konečně klid a žádné kytky už nikam skákat nebudou. Mňaute se kočenky, vaše Betty
 

POMSTA BUDE SLADKÁ

Ahoj všichni kocouřata,
tohle je můj první příspěvek do deníčku. Jmenuji se Betty a jsem ještě docela malá koček, a zatím jsem nedosahovala kvalit vás ostatních, kteří do deníčku píšete. Včera se mi ale povedl kousek, se kterým se myslím už můžu pochlubit. Panička přišla domů jako obvykle, dala mi papání a pak si se mnou hrála. I páníček přišel brzo, tak jsem se těšila, že si spolu užijeme, ale najednou se páníčkové sebrali a odešli, prý na večeři, jak říkali. Byla jsem celý večer sama doma a přemýšlela, jak se pomstím. Celý den jsou páníčkové pryč a když přijdou, tak zase odejdou? No počkejte. Když se páníčkové vrátili, šli hned do našeho společného pelíšku a že budeme spinkat. Néééé. Já si chci hrát. A tak začala moje pomsta. Nejdřív jsem dělala, jako že budu spát. Pak jsem začala do postele nosit hračky. Nejdříve míček. Házela jsem si s ním a při tom poskakovala po paničce. Ona mi ale míček sebrala. Nevadí, hraček mám dost. A tak jsem si přinesla rybičku, tu mi taky sebrala. Přinesla jsem papírek, kousací kolečko a další balonek. Všechno mi sebrala. Tak jsem vymyslela jinou věc. Panička nesnáší, když jí češu drápkama vlasy a myju jí je. Tak podstoupila několikrát vlasovou kůru. Dost jí to rozčilovalo. Dokonce mě i vyhodila za dveře, ale ona je nikdy nezavře, protože ví, že bych tak řvala, až bych probudila páníčka. Takže jsem zase proklouzla dovnitř a šla jsem jí okusovat nohy a ruce. Zase jsme se pěkně honili a postrkovali. Po paničce se taky báječně skáče. Jenomže jak jsem napsala, jsem ještě malý koček a ať jsem se snažila sebevíc, ve tři hodiny jsem vysílením usnula paničce na břiše. Tolik jsem chtěla vydržet celou noc, ale nevyšlo to. Panička se ale přesto nevyspala, protože se bála pohnout, abych se náhodou neprobudila a nezačalo to nanovo. No nebyla to sice dokonalá akce, ale myslím, že se snažím, abych mezi vás zapadla. Tak snad mě přijmete. Mějte se kočkově. Vaše Betty