Romeo černý švihák chouzavský

JAK JSEM SE STRACHOVAL O SVOJE KAPSIČKY

Tak jsem si všimnul, že moje panička má doma nějakou novou malou kočičku. Každý večer se k nim chodím dívat skleněnými dveřmi. Sleduju jí jak si hraje, honí se a rošťačí. Je to sice ještě prcek, ale už teď vypadá dost dobře. A co teprve až vyroste? To bude panečku krasavice. A jak krásně bude zpívat. Už se na to těším. Jenom mám starost, aby nebyla moc prožraná a nesnědla mojí paničce všechny zásoby a úspory. Aby zbylo taky na kapsičky pro mě. Tak mi držte palce. Váš Rómeo

JAK JSEM SE UTKAL V SOUBOJI

Tak jsem se u své nové rodiny zabydlel. Všude po zahradě jsem rozmístil cedulky s nápisem: TADY JE RÓMEOVO! Na své území jsem se pravidelně vracel potěšit svojí člověčici a ujíst něco málo z její bohaté zásoby konzerviček a kapsiček.

Dnešní den začal jako každý jiný. Ráno, když člověčice vstala, dala mi ke snídani dvě kapsičky. Všechno jsem snědl a člověčice mi nesla ještě mističku granulek jako zákusek. Jak mi později vyprávěla, když otevřela dveře, aby mi mističku donesla, úplně se lekla, protože slyšela strašlivý zvuk. I já jsem ho slyšel. A na rozdíl od člověčice jsem ho i viděl. Byl tam. Cizí kocour a strašlivě na mě vrčel. Nenechal jsem si to líbit a snažil jsem se ho zastrašit neméně hrůzostrašnými zvuky. Ale cizímu kocourovi to nestačilo a skočil po mě. Člověčice vyšla ven na terasu, ale to už viděla jenom velkou chlupatou kouli valící se po terase. Slyšela strašlivé zvuky, syčení, vrčení, mručení, pištění a dupání a zahlídla ještě rozmazanou šmouhu za uhánějícími kocoury. Ostatní znám už jenom z vyprávění člověčice. Běhala po tmě po zahradě, v noční košili, byly 3°C a volala na mě a hledala mě. Měla strach, jestli někde neležím roztrhaný na kousky. Nic ale nenašla. Celý den prý byla jako na trní, jestli se mi něco nestalo. Večer netrpělivě čekala, jestli přijdu na večeři nebo ne, jestli bude celý nebo jenom kousek černého kocourka. Měla prý hrozný strach. A já jsem přišel. Byl jsem celý, černý a krásný jako vždy. Neměl jsem nakřivo ani chloupek. Člověčice měla velikou radost, že jsem přišel. Prohlédla mi celý kožíšek, celého mě ošmatala, pomačkala a pomuchlovala. A pořád říkala: „Ty můj statečný kocourku, to je dobře, že se ti nic nestalo. Že si toho cizího smetáka zahnal.“ Dostal jsem jako vždy plnou mističku a pak jsme se strašně dlouho pomazlovali. Bylo nám oběma báječně. Kdo ví, co ten cizí kocour vlastně chtěl. Asi mojí člověčici. Tak to teda ne! Člověčice je moje a s žádným cizím kocourem se o ní dělit nebudu. Jen přijďte, cizáci! A se zlou se potážete!        Váš Rómeo udatný

JAK JSEM BYL UNESEN

Jak už víte, našel jsem si príma člověčici a mám se báječně. Jaké bylo mé překvapení, když se stalo to, o čem vám chci dneska napsat. Přišel jsem jako vždy na večeři. Teda přišel jsem o něco dříve než obvykle, večer už je zima a těšil jsem se jak si najedený zalezu a zahřeji se. Ale co se nestalo. Přišla člověčice a místo mističky přinesla nějakou divnou bedničku a do ní mě chtěla dát. No to se mi teda pranic nelíbilo. Bránil jsem se, ale opatrně, abych jí neškrábl ani nekousl, přece jenom, mám jí rád. Vůbec se jí nedařilo mě tam dostat, ale přišel jí na pomoc člověk. A to už na mě byli přesila. Strčili mě tam a zavřeli za mnou dvířka. Kočky já se strašně bál. Proč mi to udělala? Moc jsem chtěl ven. Hrabal jsem, skákal, poskakovala se mnou i celá ta bednička, ale nemohl jsem se dostat ven. Člověčice mě vzala i s bedničkou a odnesla mě k té velké věci, která jí vždycky přináší domů. Začalo se to s námi hýbat a někam jsem se vydali. Co se to děje? Občas jsem plakal, člověčice mě hladila a pořád mi něco říkala. Pak jsem zastavili. Vyndala mě i s bedničkou ven a někam jsem šli. Tam přišla paní a člověčice jí začala vyprávět jak jsem si jí našel a vybral a že už jsem vlastně jejich. Člověčice otevřela dvířka u té bedničky a říkala mi, abych se nebál, že se mi nic nestane, že tam bude se mnou. Věřil jsem jí. Ta paní mě vyndala ven a prohlížela si mě. Člověčice jí říkala, že jsem krásný kocour. No to přece nemusela říkat, to je vidět na první pohled. Dívala se mi do oušek, do tlamičky, na bříško mi dávala takovou studenu věc. Prý jsem mladý a zdravý kocourek. Já jsem byl celou dobu strašně hodný. Člověčice mě hladila a tak jsem se ani moc nebál. Pak mi ta paní něčím píchla do kožíšku. Ale i tak jsem byl strašně hodný, vůbec jsem sebou necukal, neplakal jsem a nikoho jsem neškrábl ani nekousl. Pak mě dali zpátky do té bedničky a jelo se domů. Po cestě už jsem byl skoro úplně hodný. Přijeli jsme domů a já jsem hned dostal plnou misku. Když jsem jí snědl, dostal jsem druhou. Člověčice mě pořád hladila a chválila jaký jsem šikovný kocourek. Pak jsme se spolu ještě pomazlili, já jí vlez na klín a ona mě hladila a pak jsem si lehl na svůj pelíšek a odpočíval. Všechno nakonec dobře dopadlo. Ale řeknu vám kočky, vícekrát bych to zažít nechtěl.

JAK JSEM DOSTAL DOMEČEK

Léto pomalu končilo a já se stále vracel ke své člověčici. Pořád mě má ráda. Pořád na mě čeká a vždycky má pro mě připraveno něco na zub. Já jí za to napředu kopec černého předení. Jednou člověčice přinesla takovou divnou papírovou věc. Já jsem se na to dívat z povzdálí, protože opatrnosti nikdy není dost. Ty dvě domácí kočky do té krabice hned skočili a hráli si v ní. Já ne. Raději počkám, co z toho bude. Člověčice vyhnala kočky ven, že to je boudička pro Romea. Pro mě? Ano. V noci už je prý zima a tak aby se měl Romeo kam schovat. Tak to jsem na to zvědavý. Raději půjdu na své obchůzky. Člověčice přinesla nějaké deky, provázky a další zajímavé věci. A z toho všeho pro mě udělala malou boudičku. Večer když jsem přišel na večeři, stála boudička nechystaná na terase po stolem. Dostal jsem plnou misku jako vždy a chtěl si lehnout na svou oblíbenou židli. Ale člověčice řekla ne, vzala mě a chtěla mě dát do té boudičky. No tam jsem teda za nic na světě nechtěl. Člověčice mě tam dokonce lákala na masíčko, na dobrůtky, ale já tam prostě strčil jenom fousek a víc ani ň. Tak to člověčice vzdala a šla domů. Ráno před snídaní se na balkoně objevila člověčic a šla se na mě podívat dolů na terasu. A já na ní vykukoval z boudičky. Kočky, to jste neviděli jakou měla radost. Dostal jsem výbornou snídani a šel na své pravidelné obchůzky. Večer až se vrátím a bude zima, můžu si zalézt do své teplé boudičky a bude mi fajn.

JAK JSME SE SETKALI

Jak jsem psal ve svých minulých deníčcích, mám novou vyvolenou. Je to člověčice z domu od mé bývalé nevěsty. Chodím za ní každý den. Někdy je mi po ní (nebo po té plné mističce?) tak smutno, že přijdu i několikrát za den. Vždycky když je člověčice doma, tak dostanu něco dobrého. Každý večer na mě čeká a vyhlíží mě. Běda, když se opozdím nebo nepřijdu vůbec. To pak člověčice moc hubuje, že o mě měla strach a tak. Tss mě se přece nemůže nic stát, jsem silný a statečný kocouř. Jednoho dne jsem přišel za svojí člověčicí o něco dříve a na zahradě už byli jiné dvě kočky. Přišel jsem se podívat blíž, aha, to byla moje bývalá vyvolená, která mě přivolala a její kamarádka. Vůbec ale nevoněla jako kočičí slečny, které zpívají pro kocoury krásné písně. Moje nevěsta dokonce utekla a vůbec se se mnou nechtěla bavit. Ta druhá kočka na mě syčela a vrčela a hned mě začala pronásledovat. Ale byli vám to nějaké divné kočky. Měly ještě jeden ocásek. Takový tenký a hrozně dlouhý. Tahali ho za sebou. Hmm, to jsem ještě neviděl. Musel jsem to prozkoumat. Báječně se to ale chytalo a honilo. To byla legrace. Pak ale kočky odešli za ty skleněné dveře a už jsem je neviděl. Moje člověčice mi ale přinesla plnou mističku a tak jsem byl spokojený. S těmi kočkami jsem se viděl ještě několikrát. Pak už na mě nevrčeli ani nesyčeli, ale ta větší mě občas pronásledovala a honila. Ale taky už jsme se očuchali. No nic zajímavého pro kocoury jsem necítil. Ale jsem rád, že jsem tu kočičí píseň slyšel a že mě přivedla až sem.

JAK JSEM U NICH ZŮSTAL

Jak už jsem psal ve svém minulém deníčku, našel jsem si nevěstu. Krásně zpívala, ale nikdy jsem se jí nedočkal. Dočkal jsem se ale plné misky. A tak jsem chodil k tomu domu zase každý den. Začali mi říkat Romeo, protože jsem každý večer seděl pod balkonem a zamilovaně hleděl na svou vyvolenou. Večer jsem dostal od člověčice k večeři plnou misku dobrot, když jsem chtěl, tak dvě. Hladila mě, čistila mi kožíšek, vybírala mi klíšťata a dávala mi léky, abych měl zdravé bříško. Na zahradě mají terasu se stříškou. To je panečku žůžo, tam nikdy neprší. Na terase jsou židle a stoly a na jedné židli byl obzvlášť pohodlný polštářek. Na tom jsem si udělal pelíšek. Moc dobře se mi tak spalo. Pěkně jsem se najedl, pomazlil se a lehl si na svůj polštářek a spinkal jsem až do rána. Ráno jsem dostal od člověčice pro změnu snídani. Zase plnou misku dobrot. A tak to šlo den co den, pořád dál. Už mi vůbec nevadilo, že moje vyvolená nezpívá. Zamiloval jsem se do někoho jiného. Do člověčice. Ona tak krásně voní po masíčku a konzervičkách. Vždycky mi přinese něco dobrého a vždycky mě pomazlí a podrbká. A tak jsem se rozhodl, že tady už zůstanu.

JAK JSEM SI JE NAŠEL

Jsem mladý, černý a pohledný kocouř. Mám rád kočičí slečny. A to moc. Hlavně ty, které krásně zpívají. Žil jsem si spokojeně svůj kocouří život, dělal jsem si co jsem chtěl, chodil jsem kam jsem chtěl a kdy jsem chtěl. Jednoho dne jsem zaslechl přenádhernou kočičí píseň. Zpívala „Pojď za mnou lásko mááááá“ A zpívala krásně. Teda, to musí být kočka, řekl jsem si a vydal se za zvukem té krásné písně. Přišel jsem k domku, odkud se linul ten nádherný zvuk. Moje vyvolená zpívala pořád, ale nikde jsem jí neviděl. Až najednou jsem jí zahlédl na balkoně v záplavě květin. To je ona. Moje vyvolená. Seděl jsem pod balkonem a sledoval každý její pohyb. Na oplátku jsem jí taky zazpíval, krásně, jemně a něžně, aby se nepolekala. Ale k ní jsem nemohl, bylo to moc vysoko. Tak jsem jí sledoval a se zálibou naslouchal jejímu krásnému hlasu. Chodil jsem za ní každý den. A čekal jsem. Čekal jsem, až sestoupí z hůry a bude jenom moje. Jednoho dne jsem se dočkal, přišla dolů. Ale mezi námi bylo sklo, přes které jsem zase nemohl. Ale viděl jsem jí zblízka, mou milovanou. Dokonce s ní bydlí ještě jedna kočka, ale ta nezpívala, ta mi byla celkem fuk. A tak jsem chodil za svou vyvolenou den co den, celou noc jsem čekal pod balkonem, až přijde moje chvíle. Chodil jsem tam, i když moje nevěsta přestala zpívat. Však ona zase začne, říkal jsem si. A čekal jsem a čekal. Až jednoho dne, to přišlo. Otevřeli se dveře a vyšla člověčice. To jsem se vám polekal. Ale než jsem utekl, ucítil jsem moc pěknou vůni. Člověčice nesla něco v ruce a položila mi to na zem. Kočky, to vám byla vůně a ta dobrota. Snědl jsem celou misku a dostal jsem ještě přidáno. Moje nevěsta sice už nezpívala, ale kvůli tomuhle přijdu zítra zas.