Jessie Basia

VZHŮRU DO VÝŠEK

Už jsem vám psala, že s paničkou chodíme často ven. Máme pěknou zahradu a na ní se mi moc líbí dovádět. Máme tam i stromy, ale ne takové co jsme měli doma na vánoce, to byl prcek. Ale na zahradě máme pěkně veliké stromy až do nebe. Wyuška s Betynkou na ty stromy lezly, viděla jsme je několikrát. Ale mě se tam, nikdy ani nechtělo. Ale minulý týden jsem najednou dostala chuť se podívat nahoru. Trénovala jsem na vysokém pařezu. Vylezla jsem na něj, to nebylo nic těžkého. Následovalo několik pokusů na opravdovém stromě. Náskok na kmen, držela jsem se pevně, ale výš to nešlo. Tak jsem zase skočila domů. To se opakovalo několikrát. Ten den jsem už boj o dobývání strom vzdala. Další den jsem se opět rozcvičila na pařezu a pak rychle na opravdový strom. Poprvé to zase nevyšlo. Asi je to nějaký špatný druh. Tak jsem si vyhlídla jiný, tentokrát břízu. Po té se lezlo báječně. Postupovala jsem lehce výš a výš, až do výšky, která se paničce nelíbila ani trochu. Ale mě moc. Byl tam báječný rozhled. A moji milovaní opeřenci lítali úplně těsně blízko mě. To byl super pocit. Moc se mi to líbilo. Pak jsem slezla a ještě jednou šla vyzkoušet ten strom, kde mi to předtím nešlo. Byla to jabloň a tentokrát už jsem na ní vylezla bez obtíží a proháněla se v jejích větvích. Teda kočky, to bylo super. Hned další den, když jsme šli ven, jsem okamžitě vylezla na strom a celou dobu jsem zůstala tam. Za hodinu už šly velké holky domů a panička lákala i mě, ale mě se ještě nechtělo. Chtěla jsem být ještě na stromě, je to tady tak zajímavé. Nakonec mě panička dostala domů lstí, musím si příště dávat lepší pozor. Když jsem zase příště šli ven, nezaváhala jsem ani na vteřinu a hned byla nahoře. Tentokrát jsem ale změnila taktiku. Už jsem nepobíhala po větvích sem a tam, ale zaujala polohu ležící šelmy a vyčkávala, až opeřenci přiletí rovnou ke mně. Musím říct, že jich bylo hodně a asi mě vůbec neviděli, protože létali velmi blízko mě a někteří si i sedli na vedlejší větev. Tentokrát jsem se rozhodla, že dolů neslezu. Budu tady celý den a nebo ještě dýl. Prostě jak se mi to bude líbit. Holky už byli doma v teple a já na stromě. Panička poskakovala pod stromem a prosila mě abych slezla. Nepomohlo nic. Prosby, přemlouvání, lákání. Neslezla jsem ani na pamlsek ani za svou milovanou hračkou. Opeřenci jsou nejlepší pamlsek a hračka. Panička byla už trochu zoufalá a hlavně úplně zmrzlá. Ale já si trvala na svém. Chci zůstat na stromě, jsem kočka stromová. Můj plán mi bohužel ale nevyšel, protože okolo zahrady najednou šli nějací vetřelci a to se vždy raději rychle evakuuji domů. Takže jsem skočila dolů a metelila rychle do bezpečí. Což panička uvítala s velkou radostí. Musí prý vymyslet jak mě vždycky dostane dolů. Teď máme zaracha a ven nechodíme. Prý až bude teplo, to ať jsem na stromě třeba celý den. Ale teď v zimě mě panička nebude pořád tahat dolů. Ale nebojte. Ona je naše panička měkkosrdcatá a zase nás ven vezme. Ona je ráda, když jsem spokojené a my chodíme ven moc rády. Ale teplo už by být mohlo, to je pravda. To bude teprve super zážiteček. Tak pa kočičáci 

Vaše Jess

DIVOKÉ KOUSKY TEČKOVANÉHO TORNÁDA 2 

Minule jsem vám vyprávěla několik svých příhod a dnes mám pro vás připraveny další.

Svojí paničce se vším pomáhám. K její velké radosti a spokojenosti, protože nikdo jiný jí nepomůže. Jednou jsme spolu zalévali květiny. To je taky moje běžná činnost. Máme doma asi už jenom jediné místo, kam ještě nevstoupila kočičí tlapka. Je to vysoký příborník na kterém jsou nahoře kytky. Na ten lezeme jenom na poličku uprostřed, ale až nahoru se ještě nikomu nepodařilo dostat. Samozřejmě pořád vymýšlím jak na to a ten den mě to napadlo. Panička si ke skříni přisunula židli, aby kytky mohla zalít. Je totiž prcek a ze země tam nedosáhne. Kousek od skříně je stůl. Já jsem vyskočila na stůl a z okraje sledovala paniččino počínání a v té chvíli mě to napadlo. Odrazila jsem se a skočila na paniččina záda a po nich jsem pěkně vyšplhala až nahoru a dostala se tak na skříň. To byl panečku výstup. Panička byla ohromena, ale přes to mě stačila sundat hned dolů. No bylo jí to k ničemu, protože během dvou vteřin jsem byla nahoře zase. Jo vytrvalost, to je výsada tečkatek.

Další překvápko čekalo na paničku, když jsem společně myli okna. Sice je už několik let zvyklá, že jí neustále nějaká chlupatka pomáhá, ale toto se jí ještě nestalo. No ještě že mě má, jinak by úplně zakrněla. Jediná já z celé naší rodiny jsem se při mytí oken rozhodla prověřit kvalitu tekutiny, kterou se okna myjí. Zahučela jsem do kyblíku s vodou a paničku tak notně překvapila. Já všeobecně velmi ráda pomáhám při uklízení. Miluju luxování. Nejlepší je, když mi panička luxuje kožíšek. To je panečku požiteček. Je to moc příjemné a vyžaduju to pokaždé, když panička vyndá lux. Lítám pořád před ním, válím se, nastavuju bříško, aby mě taky trošku poluxovala. Pak spolu vytíráme. To je taky legrace. Panička mává po podlaze bílými provázky a já je lovím. Nejraději je pevně chytím do zubů a nepustím. Panička říká, že máme hned vytřeno i do sucha jemným kočičím kožíškem.

Jednou jsem s velkýma holkama tak řádily, že jsem si rozbila nosík. Ani nevím jak se mi to stalo, ale tekla mi z něj trošku krev a pak se mi udělal stroupek. No to bylo něco pro paničku. Ráno nás nakrmila, vyměnila vodu a pak uviděla na podlaze kapky krve. A vypukla nám již známá hysterie. Jednu po druhé nás odchytla a podrobně prohlížela. Nutno říct, že se nám to ani trochu nelíbilo. Obzvlášť Bettynce a hrozilo, že na podlaze přibude ještě další krev, tentokrát paniččina. Nakonec panička objevila, že je to můj nos, odkud ta krev teče. Bála se, že tam mám něco vraženého, tak mě pořád do nosu svítila velikým světlem. No nic tam nebylo, samozřejmě. Prostě následek nějakého boje, no. Ta nadělá. Pokaždé, když jsem si pčíkla, ohodila jsem všechno v okruhu několika metrů kapičkami krve. Všechno jsme měli doma tečkované. Okna, podlahu, hračky, pelíšky, dvounožčí postel, prostě všechno. Moje nadvláda se prostě rozmáhá i nad vybavením domu. Všude tečky! Pár dní sice trvalo, než se mi to úplně zahojilo, ale jinak jsem byla úplně v pořádku.

Jak vidíte, nikdo se u nás doma nenudí. A nebojte, už pilně vymýšlím další zajímavé kousky a až je zrealizuju, hned se s váma o ně podělím.

Vaše Jess

DIVOKÉ KOUSKY TEČKOVANÉHO TORNÁDA  

Jo jo, jsem správná tečkovaná holka. Zdědila jsem divoké geny po svých předcích a po své mamince Lassy. A co jsem nestačila zdědit mě naučila tetička Missyčivka a strejda Piškot. Působení strejdy Bubíčka se minulo účinkem. Myslím, že jsem ještě nikdy jen tak neležela na podlaze a odpočívala. To není nic pro mě. Jsem divoch od přírody a moji dvounožci se někdy nestačí divit, co všechno je možné. Když si mě panička přinesla domů, říkala, že už u nás byla kočka úplně všude a že jí nemůže nic překvapit. Postupem času zjišťuje jak hluboce se mýlila. Mé možnosti a dovednosti jsou neomezené. Divoké honičky s velkýma holkama po celém domě, dupot, rvačky, to je běžný každodenní program. Mám sice velkou výhodu, že když to jednu holku přestane bavit nebo je unavená, mám možnost lítat s tou druhou, ale panička je stále v klidu. Páníček má sice občas k našim dostihům připomínky, především pokud se v běhu odrážíme přímo od něj, ale kdyby neseděl v cestě, tak by se mu to nestalo. To, že šplhám po záclonách nebylo nic nečekaného. To panička rozdejchala úplně v klidu. To že jsem se za pár dní naučila vyskočit na šatní skříň také nebylo nic divného. Dost často tam pobývá Wyuša. Dobyla jsem i krb a z něj se dostala na dveře. Ani tím jsem páníčky nijak neohromila. Když jsem z naší probíhačky na knihovnách přeskočila až na poličku nad televizí, to už bylo trochu překvapivé. Ale protože jsem pořád hubeňour, takže poměrně lehká, ani to páníčkům nevadilo. Musela jsem tedy přidat na vynalézavosti a akčnosti. Super kousek se mi podařil s páníčkovým notebookem. Páníček si ho odložil na polici v pracovně, ale tak nedbale, že přečuhoval svojí větší částí přes okraj police. Při mých nočních výzkumech jsem i nutně potřebovala na tu polici. Páníčky probudila obrovská rána. Panička vyskočila z postele zděšená, co se které chlupatici stalo. Páníček brblal, co zase ty kočky rozbily. Na zemi ležel počítač. Vypadal celkem v pořádku, žádné vnější zranění nebylo na první pohled patrné. Po otevření se také nic neobvyklého neobjevilo. I zapnout se dal. Že by se nic nestalo? Teprve po naběhnutí systému se zjistila závada. Obrazovka jaksi neukazovala to co by měla. Sice na ní byl krásný impresionistický obraz, ale páníček s tím nebyl vůbec spokojen. No co co, má si svoje věci uklízet.

Jednou večer, když už jsme byli všichni doma, zavládl nebývalý klid. Což bývá podezřelé. Najednou se ozval divný zvuk. Co to zase bylo? Panička začala hledat, zjišťovat. A pak mě našla. Byla jsem ve sprchovém koutě. To vám asi nepřipadá nijak zvláštní, ale dveře do sprcháče byly zavřené. Už chápete? Dostala jsem se tam horem. Vyskočila jsem na umyvadlo a odtud přes celou koupelnu nahoru na okraj sprchové zástěny. A pak už dolů do sprcháče. No co, taky se chci vysprchovat, panička se tam vždycky kachní sama a mě tam nevezme, tak jsem si tam vlezla sama. Panička říkala, že je štěstí, že byla doma, jinak bych tam byla zavřená celý den. Tsss bych si klidně otevřela. Umím otevřít i skříň se šoupacíma dveřma, tak tohle bych zvládla taky.

Další mé příhody vám napíšu zase příště

Vaše Jess

SNĚHOVÉ DOBRODRUŽSTVÍ

Moji milí kočičáři, jistě jste to taky zaznamenali, z nebe padalo něco bílého. Padalo to několik dní, pořád a pořád. Měli jsme toho plnou zahradu. Co to je? To jsem ještě neviděla. Velké holky mi řekly, že je to sníh. Hmm a k čemu je takový sníh dobrý? To jsem teda nevěděla. Až jednou, řádili jsme v předsíni jako obvykle, když panička nestihne zavřít dveře a my jí tam proklouzneme. Panička tam ale tentokrát zůstala s náma, oblékla se a otevřela dveře ven. Júú. Teda, já už venku byla, to jsem byla úplně malý prcek, ale jenom na chviličku. Tohle bylo něco jiného. Koukali jsme ze dveří a já se rozhodla jako první a skočila do toho bílého. Jé, to studí a je to měkké a boří se mi do toho tlapky. Ale úžasně se v tom skáče a dovádí. Wyuško, pojď se honit. Lítali jsme s Wyuškou v hlubokém sněhu a moc se mi to líbilo. Bettynka chodila způsobně po prohrabaných cestičkách, je z nás přece jenom nejstarší, tak se chová jako pravá distinguovaná dáma. Ale my na ní s Wyušou pořádaly výpady ze zálohy a házely sníh. V tom sněhu se taky úžasně hrabe. Už jste to někdy zkoušeli? Tak to vám teda doporučuju. A jak se do té vyhrabané díry příjemně čůrá. To taky zkuste. Holky to teda nezkusily. Prý to venku neumí, jenom doma. No to o hodně přicházejí teda. Super zábava je taky sledování ptáčků na krmítku. Znám to z domova, sleduju je přes okno, ale venku, na živo, je to úplně něco jiného. Vidím kořist, přikrčím se, pomalu se plížím blíž a blíž, už jsem blízko, přikrčím se ještě víc. Zadní hrabáky mi začnou neposedně poskakovat. Zaútočím, odraz, skok, dopad a … Kořist je fuč! Teda ti ptáci jsou nebezpečně rychlý. Ale vydrželi jsme je s Wyušou sledovat velmi dlouho. Tak jsme si hráli a lítali ve sněhu, ale pak nás panička zahnala domů. Ale hned další den nás ven pustila zase. Chodili jsme na sníh každý den a bylo to žúžo, moc jsme si to užívali. Ani zima na kožíšek nám nebyla. Teda mě byla, mám mnohem menší kožich než velké holky a kam se obě s Betty hrabeme na Wyušku. Ta má letos kožich jako medvěd. Ale já ho nemám, tak jsem se každou chvíli děsně klepala, ale domů jsem v žádném případě nechtěla. Tss to není nic strašného, správná šelma vydrží všechno. No prostě se mi to venku moc líbilo. A běda, když jsme náhodou ven nešli. Seděli jsme s Wyuškou za dveřmi a dvojhlasně jsme zpívaly, že nutně potřebujeme jít ven. Někdy to zabralo, někdy ne. Někdy nás panička pustila třeba jenom na balkon, ale to není vůbec ono. Nejlepší je to na zahradě. Určitě to zkuste.

Vaše Jess

PŮLNOČNÍ NOVOROČNÍ DOBRODRUŽSTVÍ 

To už jsem ve svém domě bydlela nějakou dobu, když panička přinesla takovou divnou věc. Bylo to velké, zelené, moc pěkně to vonělo a bylo to v takové nádobě s vynikající náplní. Jo, takové doma normálně máme, ale v mnohem menším provedení. Všechny ty nádoby jsem za tu dobu, co jsem tady důkladně prozkoumala. V podstatě u všech jsem tu vynikající náplň i ochutnala a co jsem nesnědla, tak jsem vyházela ven. Moc mě to bavilo a paničku určitě taky. Pořád totiž chodila za mnou a zametala na lopatku, to co jsem nestačila zbaštit. Vždycky když přišla domů, tak vesele zvolala: Jessinko, ty už jsi zase vyhrabala tu hlínu z květináčů? Jo jo, to jsi ráda, viď? Budeme si zase spolu hrát. Já budu vyhrabávat a ty budeš za mnou běhat a zametat. Občas panička kroutila hlavou jak je to možné, když má ve všech květináčích kameny, aby tam nikdo nehrabal. Jo, ty kamínky, to je taky super věc, hraje se s nima skvěle fotbálek. Jak mě to naučil strejda Piškot. A nejlepší se hraje na dlaždicích a hlavně v noci. To je potom žúžo. Bohužel jednoho dne panička dala na květináče takové divné placičky a už se k té voňavé a moc chutné hlíně nedostanu. Škoda.

No ale abych se vrátila k tomu, o čem jsem vyprávěla. Takže panička přitáhla velikánský květináč a v něm byla obrovská kytka. Začala vybalovat z pytlíků všelijaké věci a ty na tu kytku dávala. Pytlíky miluju, ale tyhle věcičky, to bylo taky něco. Na hraní super. Packovaná, fotbálek, přetahovaná s velkýma holka a dokonce to bylo i dobré. To víte, já ochutnám všechno. Panička nám ale naše nové hračky pořád brala, že jsou to ozdoby na stromeček a kdesi cosi. No, myslím, že všichni dobře víme, že nejlepší ozdoba jsem tady já, že. Ale nechala jsem paničku, aby za mé vydatné asistence navěšela ozdoby na tu kytku, co prý není kytka, ale strom. Jo strom? Tak to ještě neznám. K čemu je to dobré? Takové prťavé nic?

Panička říkala, že prý za chvíli budou vánoce a Mňaužíšek hodným kočičkám přinese spoustu dárků. No tak na to se těším, jelikož jsem od narození ta nejhodnější kočička, jsem zvědavá kam všechny ty dárky pro mě dáme. A Mňaužíšek fakt přišel. A přines nám dárky. Ale i velkým holkám. To je divný, nejhodnější jsem tady přece já. No, nakonec je to fuk, protože jsem stejně zabavila všechny hračky pro sebe. Panička je zřejmě taky moc hodná kočička, protože dostala od Mňaužíška takovou malinkou skříňku a pořád s ní chodí a míří na nás a sleduje všechno co děláme a pak se na to dívá na počítači a my jsem tam uvnitř.

Další dny sem chodilo spousta lidí. Návštěvy, to já ráda. Každý se nade mnou rozplýval jaká jsem krásná, hodná, milá a mazlivá kočička. Celý den jsem si s návštěvami hrála to bylo super.

 Jednou přišla na návštěvu i teta Alenka se strejdou Oldou. To byla zvláštní návštěva, voněli jinýma kočkama, ale žádný s sebou nepřivezli. Teta Alenka je super, s ní se báječně hraje, dokonce mě vozila i na zádech. Což teda panička dělá taky, ale ta u toho nechodí po čtyřech a vlastně jí nic jiného nezbývá, když byla osedlána. Návštěva byla super, ale co se dělo venku, to byla hrůza. Pořád se ozývaly takové děsné rány a svítila divná světla. Velké holky kočičí říkaly, že je to každý rok a že si zvyknu. No, musím se přiznat, že se mi na kožíšku strachem zmenšily všechny tečky. Vždycky když to prásklo, snažila jsem se někam schovat. Utíkala jsem pryč, ale bylo to slyšet všude. Panička mě chovala a utěšovala, ale moc to nepomohlo. Zkoušela jsem se ukrýt co nejvýš, tam bude jistě bezpečno. Máme na knihovnách udělanou takovou super probíhačku, až úplně nahoře pod stropem. Tam jsem se ukryla. Vypadalo to, že je všechno v pořádku, že už žádné rány nebudou, ale pro jistotu jsem sledovala všechna okna, jestli to velké světlo ještě někde neuvidím. Bohužel to začalo znova. V televizi někdo odpočítával 10,9,8… To je strašný rachot, kam se schovám, co mám dělat. 7,6,5… Začala jsem běhat to poličkách pod stropem sem a tam a hledat nějaký úkryt. 4,3… Už to vidím, už to mám. V rohu pokoje jsou dvě knihovny, u každé stěny jedna a dotýkají se jenom předním rohem, takže v zadu u zdi je mezi nimi úzká škvíra až na zem, takový komín. Jo, to je ono, tam se schovám, tam bude bezpečno. Panička byla nervózní, že se bojím a pořád mě sledovala. 2,1… je půlnoc, šťastný nový rok 2010. Cinkaly skleničky. Panička najednou zezelenala asi špatné víno. „Jess je za knihovnou!“ Neviděla jsem co se venku děje, byla jsem v tmavé škvíře. Ale nijak mi to nevadilo. Byla jsem úplně potichu a jenom jsem poslouchala co se venku děje. „Bože, odšoupněte tu sedačku, odneste ty sklenička a posuňte stůl.“ „Nemůžu se tam dostat, je to přišroubovaný. Dones nějaký nářadí, dělej.“ Slyším vrzání šroubováku. Snad se jí nic nestalo. „Jessinko, žiješ? Jessí, jsi tam?“ Byla jsem ticho. „Ježiš to je děsný, rychle, rychle, zaberte, odsuňte tu knihovnu.“ „Sakra, nejde to, něco tomu brání.“ „Nevadí, když zabereme, tak to půjde.“ (Jak jsem potom zjistila, vyrvala panička s knihovnou i zásuvku ze zdi.) „Už to bude, vydrž miláčku. Jess už tam budeme. Ještě kousek, zaberte.“ A už jsem viděla světlo a něčí ruce mě vytáhly ven. Panička mě hned chytla do náruče, prohlížela, promačkala, pusinkovala a asi i myla, protože jsem měla kožíšek najednou celý mokrý. „Ty můj malý Blbísku, co tě to napadlo?“ Pomalu se všechno vrátilo na své místo, ale to už nikdo nespěchal. Já byla úplně v pořádku, nic mi nechybělo, ani jsem nebyla vystrašená. Panička na tom byla mnohem hůř. Probíhačku pod stropem nám hned zrušili, ale druhý den to panička všechno opravila. Zásuvku, knihovnu, probíhačku a na tu díru, kam jsem šla na výzkumy, přitloukla kousek překližky. Škoda, mohla jsem si to dát ještě jednou.

Vaše Jess

JAK TO BYLO DÁL

Tak se opět hlásím s dalším vyprávěním ze svého života. Vím, vím,dlouho jsem nic nenadrápla, ale nebyl čas, fakt. To má jedna kočka pořád tolik práce, že se to ani všechno nedá stihnout.
Tak, kde jsme to minule skončili. Jo, už vím. Dvounožci po mém příjezdu domů velmi rychle pochopili, kdo tady bude pánem. A musím říct, že tento fakt přijali statečně. Horší to bylo s velkýma kočkama. Bettynka si hrála pořád na mojí opečovávatelku. Hlídala mě, myla mě, když jsme se prali, tak mě schválně nechávala vyhrát, při dostizích po domě schválně brzdila, abych jí mohla chytit nebo být první na škrabadle. No prostě nuda. To mě nebavilo. Já potřebovala opravdový závod, opravdovou rvačku. Jasně že bych jí přeprala, i když byla větší, ale to si ona nedala vysvětlit. Tak jsem své bojové umění trénovala na Wyušce. Jo, to byla oběť. Ta se fakt bránila zuby drápy. A jaký to byl panečku souboj s 3x tak velkou kočkou. A co myslíte, jasně, že jsem jí vždycky přeprala. Tsss pokaždé zahanbeně utekla z boje. Ve sprintu jsem byla jednoznačně lepší od začátku, protože než Wyuška rozhýbe to svoje kočičí tělo, já už jsem dávno na škrabadle. Prostě podmínky pro trénink malé tečkované bojovnice přímo ideální.

Průzkum v mém domě pokračoval také obstojně. Pomalu jsem objevovala všechna zákoutí, vyzkoušela na co všechno se dá vylézt a kam se dál dostanu. Z počátku mi trošku dělalo problémy skákání. Takže nějakou dobu trvalo, než jsem vyskočila za Wyuškou na její oblíbenou skříň, kde se přede mnou schovávala. Ale teď už to pro mě není problém, vyskočím si tam kdy chci. Je velká legrace, že kdykoliv a kamkoliv vylezu za Wyuškou, tak ona hned zdrhá. No jasně, ví, že jí vždycky přeperu. Já bych před sebou asi taky raději zdrhla. Průběžně Wyušku udržuju v kondici. Takže když ulehne do svého oblíbeného pelíšku, hned tam za ní hupsnu. Dělám, že se k ní tulím, nebo jí myju uši, to Wyuška taky nesnáší. No a pelíšek je hned volný. Já teda spát samozřejmě nechci, to bylo jen tak v rámci tréninku. Jakmile Wyuška vyskočí na skříň, hups a už jsem tam taky a Wyuša hned skáče dolů. Jo, tenhle sport mě fakt baví.

Postel páníčků je taky jenom moje. Chodím s paničkou spát každou noc. Pěkně se uvelebím na její peřině, udělám si pelíšek mezi jejíma nohama a spinkám až do rána. Panička se prý nemůže celou noc hýbat, ale já se vyspím vždy znamenitě. Wyuška k paničce už moc spát nechodí. Jakmile vidí, že jsem tam já, tak zase zdrhá. Teda, teď už se trošku zocelila a občas v noci si k nám přijde lehnout, ale spí u paničky na polštáři, aby byla ode mě daleko a stačila se evakuovat v případě nějakého útoku.

No, takže takhle si tady u nás žijeme a máme se báječně. Tak ahoj zase příště

Jess

JUPÍÍÍÍÍ, TAK JSEM TADY 

Čauves všichni chlupatci. Tak se konečně hlásím ze svého nového domu. Ale vezmu to pěkně po pořádku. Když si moji dvounožci pro mě přijeli, hned jsem věděla, že jsou moji. To se totiž pozná. Všechny ségry, tetička a strejdové sice chtěli jet se mnou, ale nakonec jsem do přepravky nastoupila sama a jelo se domů. Moje dvounohá babi nám mávala a plakal. Bude jí po mně smutno. No to je jasný, kdo mě pozná, už beze mne nemůže být. Ale zpátky k vyprávění. Tak jsme vyjeli. To se mi ovšem moc nezamlouvalo a dost hlasitě jsem to dala najevo. Moje dvounohá panička to pochopila správně, otevřela přepravku a celou cestu domů mě chovala, mazlila a hladila. Občas sice měla snahu mě dát zpátky do přepravky, ale po mém hlasitém protestu si to vždy rozmyslela. Jo, tak to má být. Tak jsem si to představovala. Taková dvounožka, která udělá všechno co chci. To bude panečku super kočičí život.

Přijeli jsme do mého nového domova a vydala jsem se na průzkumy. No řeknu vám, že to tu nemám vůbec špatný, spousta místa, velký dům, spousta hraček, škrabadel a průlezek. Akorát tady mají nějaké dvě cizí kočky. No ty si vezmu do parády hned, aby se mi tady moc neroztahovaly. Několik dní jsem je vychovávala syčením a vrčením a vypadá to, že to zabralo.

Po příjezdu jsem dostala svoji oblíbenou kapsičku a pokračovala jsem v obhlídce domu. Paničku už jsem měla zmáknutou, teď ještě páníčka. Tak jsem si vlezla k němu na sedačku, uvelebila jsem se mu náručí a usnula. Teda hned jsem neusnula, poslouchala jsem dvounožácké štěbetání o nějaké krásné ňufince a zlatíčku. Kdo by to nepochopil, tak to jsem, prosím, byla já. Takže i páníček již byl plně polapen do mých osidel. V noci jsem šla s páníčky spát do jejich pelíšku a celou noc spala jako vzorná kočička u paničky pod dekou.

Další dny jsem objevovala další zákoutí v domě, omotávala si dvounožce a vychovávala čtyřnožce. Byla to dřina, takže jsem musela často odpočívat. Ale vyplatilo se to. Teď už jsou všichni dokonale polapeni tečkami. Dvounožci dělají co mi na očích vidí. I když panička se občas snaží mi něco zakázat, ale většinou smím všechno. Velké holky kočičí si se mnou hrají, honí se, perou se a je to žúžo. Nechávají mi dokonce i své plné misky a granule. A když chci spát v nějakém pelíšku, kde zrovna ony leží, jasně, že mne tam rády pustí a neruší mne. Můžu kdykoliv k dvounožcům do postele, tak tam chodím každou noc. Můžu šplhat po škrabadle až do stropu a lítat po poličkách pod stropem. Můžu se houpat na záclonách, ale to jenom, když nejsou dvounožci doma. Můžu lítat po celém domě ve dne v noci a honit ostatní kočky. Můžu běžet i tudy, kde je zrovna v cestě nějaký dvounožec, však on se rychle ukryje. Můžu lézt paničce po zádech. Můžu překousnout všechny visací hračky, které doma máme. Takže jich už vlastně moc nemáme. Prostě mám se tady dobře. Všichni už jsou postiženi tečkami a tak je to správné, tak to má být. Tak pa kočičáci, já zase někdy napíšu.

Vaše Jess